Klára
Tazatel
Dobrý den,
před půl rokem ode mne manžel po 24 letech odešel k milence. Od oznámení, že by chtěl odejít po skutečný odchod uběhlo třičtvrtě roku. Myslím, že chtěl manželství zachovat, stále mi říká, že mě má rád, ale že jsme moc rozdílní a že chce ještě něco zažít. Máme tři dcery - 24, 23 a 17 let. Nejstarší dcera má dva syny, se kterými jí dost pomáhám.
Zůstala jsem bydlet s nejmladší dcerou, která má vztah a moc času se mnou již trávit nechce. Manžel se vrátit také nechce, i když pomoc mi nabízí, říká že se mu stýská, a že by chtěl, abychom zůstali přáteli. Snažím se být samostatná. Chci s ním mít hezký vztah, ale bolí to. Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu je v tom naděje, že by se jednou mohl vrátit, na druhou mi přijde, že si mě drží jako zálohu, kdyby mu to nevyšlo. Nechci abych v tom vězela jako rukojmí. Potřebovala bych si o tom promluvit, zvážit různé možnosti, jaké kroky můžu podniknout, abych neztratila vlastní hrdost. Na rozvodu netrvám, ale pocit, že si manžel žije svůj nový život, koupil si nový dům, jezdí po světě, prostě dělá si, co chce, a já jen nečinně přihlížím, je frustrující. Cítím se zrazená, využitá a ponížená. Před 14 dny jsme měli 25. výročí svatby. Znám ho celý svůj dospělý život, žila jsem jen pro něj... všechno mi ho připomíná. Nemyslím, že jsem udělala nějakou zásadní chybu, kterou bych ho “vyhnala”. Nechci někoho jiného.
Chci to trápení nějak ukončit, ale nevím jak. Vím, že to chce čas a nikdo mi neřekne, jak to nakonec dopadne. Nechci ale jen nečinně přihlížet, co se stane s mým životem.
Klára