Lenka
Tazatel
Dobrý den, milá paní Charlotte,
velice ráda bych se Vás zeptala na Váš názor. Již devět let jsem ve vztahu s o osm let mladším mužem. Myslím, že se máme oba moc rádi. Máme šestiletého syna. Já mám ještě dvě odrostlé dcery z prvního manželství. (23 let, na VŠ a 18, na gymnáziu). Stále nežijeme s přítelem společně. Mně to trápí. Jsem vlastně na chlapce sama,on mi pomůže jen ráno ho odvést do školky. On si myslí, že je dobrým otcem, protože když s ním je, hraje si s ním. Prý jeho otec nikdy nic takového nedělal. Prý i páry, co jsou spolu, se nemají tak rádi jako my.... Prijde mi to všechno jako výmluva. Na mou otázku, proč nejsme spolu, říká, že jsem to nechtěla kvůli svým dcerám. Je to z části pravda, nechtěla jsem,aby mladší dcera měnila školu. Ovšem my s malým za ním nesmíme přijít ani na delší návštěvu, nebo tam přespat. Vždy je důvod proč ne - nepořádek, nevytopeny dům, není vybavení... Naposledy jsem pohrozila, že si tam zrušíme trvalé bydliště. Odpovědí mi bylo, že si musí vše rozmyslet, odpočinout si ode mne ( vztah více méně jen založený na pravidelném telefonování a převzetí syna ze školky). Prosila jsem o pomoc jeho matku, která bydlí na jednom dvoře s ním. Řekla mi, že mu téměř ve čtyřicet letech nemůže říkat,co má dělat. Ještě jedna podle mne podstatná informace, přítel je závislý na marihuaně, já to neschvaluji. O syna se bojím. Nechci,aby byl bez otce. Ráda bych, abychom tvořili sporadanou rodinu. Proč to nejde? Co dělám špatně?
Předem mockrát děkuji za odpověď.
S pozdravem
Lenka Fejtová